Dračí chrám Tarukaah

Sitiris: (Lai jí řekne že malý má hlad. Sit vytáhne ze svého vaku kus uzeného masa které si vzala doma pro případ hladu a opatrně ho na natažené ruce podá drobečkovi) *Na malý. Opatrně si to vezmi. Mám svou ruku ráda* ( ušklíbne se na něho a opatrně opět pohladí) " jak se jmenuješ maličký? " (je z něho hotová a pořád se na něho culí)

Kartis: (pošle zelenému spokojené pocity a pak se zase zadívá na tu černovlasou)

Sitiris: (ženština naproti nim něco zamumlá a otočí se k odchodu. Sit si oddychne, alke ona něco zamumlá o jejím drakovi. Sitiris se zmateně podívá na Kart a na Maličkého. Zachmuřeně na ní hodí zlostné oči a zamumlá magickou formulku. Kolem nohou černovlasé se omotá břečťan a podrazí jí nohy. Spadně přímím pádem na mramorovou podlahu chrámu) " neskoušej se ani slovy...otírat o mého či Laiova draka" (výhružně podotkne) " Jdeme? Laii? Kart?? Maličký?? " (trochu namyšleně přestoupí s Kart tu osobu a namíří si to ven před chrám)

Zaradyn: Ucítí maso a hned se otočí za tím to slasným zápachem a vycení zoubky v úsměvu. Hlavu natáhne blíže k masu a i hned se po něm vrhne. Ani nezaregistroval, že na něj někdo v myšlenkách mluvil.

Laivindil: Usměje se na Sit, která podá Predátorovi maso a položí ho na zem, aby se mohl lépe na jíst. Když si poprvé Zelený kousne do masa ucítí Lai v puse chuť masa jako by ho jedl on a ne Predátor.

Zaradyn: Když ho jeho-dvounohý položí na zem podívá se na něj a pak se vrátí ke kusu masa, které za chvíli spořádá. Sedne si a podívá se na Sit, která na něj promluvila. Nevypadalo to že jí chápe. *Zaradyn!* Ozvalo se všem přítomným v mysli. Nic jiného ovšem dráče ze sebe nedostalo. Nejspíš se dokázal jen představit, ale mluvit ještě ne.

Laivindil: Sit se znovu Predátora zeptala na jméno, a proto Hnědovlasý sklouzl pohledem ke-své-druhé-duši, která seděla na podlaze a upírala svůj pohlede na Sitiris. Na jednou se mu ozval v hlavě dračí hlas a Lai pochopil, že Predátor si zvolil jméno. "Tak že Zaradyn," zopakoval a s úsměvem se díval na Zeleného. Když se poté Sitiris zmínila o tom, že by mohli jít, Lai přikývl. "Jo můžeme vyrazit," odpověděl jí ještě.

Zaradyn: Když se někdo zmínil o odchodu, Zar se smutně podíval na-svou-druhou-duši, která byla připravená odejít. Je mu se moc nechtělo, ale chtěl se zas podívat ven, a proto tedy vstal, ocásek dal na horu, jako nějaký pes a křídla si složil k tělu. Pak se pomalu vydal ven. Když prošel o kolo Ohnivé nezapoměl jí poslat další pocity, že je rád, že je tady a pak si to už dále vykračoval ven. Obešel Černovlasou na kterou zlostně zasyčel. Zastavil se až u dveří, kde sledoval jestli jdou za ním.

Laivindil: Když viděl, že Zar jde ke dveřím chrámu, usmál se. Ještě vzal ze sloupku kde bylo dříve zelené vejce pár skořápek na památku a hned potom šel za ním. Zastavil se stejně jako on u dveří.

Kartis: (ani na chvilku nesputila maličkého z očí) *Máš krásné jméno Zaradyne* (a když si to začal štrádovat ven vydala se za ním)

Sitiris: " Zaradyn. Krásné jméno" (podívala se na malého hadího dráčka a usmála se. Byl opravdu malinký. v hlavě jí proběhla vzpomínka na Kart když se vylíhla) " Myslím že zůstane malého vzrůstu" ( usoudila.. vzpoměla si totiž jak kart byla velká když se vylíhla a jak je velká teď. zar byl zhruba o polovinu menší než byla ona. Přesunuli se před chrám) " Tak kam teď. Můžeme bud k jezeru a nebo do tábora" ( navrhla a čekala co na to oni. Měla chuť se projít)

Laivindil: "To vůbec nevadí, že doroste malého vzrůstu, i tak to bude nádherný drak," usmál se. Sit se jich zeptala kam se vydají, a proto se Lai zamyslel. "Mě je to jedno. Co třeba k jezeru?" odpověděl jí nakonec a podíval se na ní. Zar se vydal ven před chrám. Počkal na ně kus od chrámu.

Sitiris: (prohlížela si chvíli Zaradyna) " Bude nádherný" (zaculila se na něho a pak s epodívala na Laie) " Dobře tak jo. Půjdeme pěšky ne? je krásně" (vzhlédla na svítící slunce. Sníh už začal tát a všude zpívali ptáci) " Půjdeme pěšky. Kart můžeš letět napřed" (usmála se a ohlédla se na Kartis)

Kartis: (Kývla jelikož pěšky se jí šlapat vážně nechtělo a tak máchla křídli, srovnala rovnováhu a letěla k jezeru)

Sitiris: ( sklonila se k Zaradynoj a pohladila ho. Dlouho neviděla maličk?é dráče. POřád z toho byla unešená. Pomalu šla k cestičce co vedla od chrámu) " Jdete " ( Otočila se a s úsměvem na tváři a čelem k Laiovi a Zaradynovi couvala k cestičce)

Laivindil: "Už teď je nádherný," zazubil se na Predátora, který ho sledoval svýma žlutýma očima a hýbal ocáskem ze strany na stranu. "Ano půjdeme pěšky," odpověděl jí a usmál se.

Zaradyn: Když ho Sit pohladila ohnal se po ní zoubky, ale nekousl. Jen chtěl dát na jevo, že nechce, aby ho někdo hladil. Pak se vydal k lesu od kterého před tím Hnědovlasý a Sit přišli.

Laivindil: "Jo jdeme," řekl ještě rychle a vydal se za Sit a Zarem. Zelený mezitím zmizel v lese a když tam Lai přišel, hledal ho dlouho než ho našel u jednoho z keřů. Věděl, že to bude dlouhá cesta, a proto vzal Predátora do náruče a pak už si to namířil k jezeru.

***Přesun k jezero a jeho okolí***

Sitiris: (když se po ní maličký ohnal ..ucukla..rozmyslela si jeho hlazení bez jeho souhlasu a pokračovala k lesu)

**přesun jezero a okolí**

Zoe: Po dlouhodobé makačce, kterou oddřel její kůň, kterému až doposud seděla na hřbetě se ocitla před dračím chrámem. Ač Zoe nic nedělala - až na sezení,ale i tak by si jen stěžovala. Kůň se zastaví a zůstane na místě.Zoe z něj neochotně seskočí a na zem shodí svou malou lemuřici. Calime žuchne na zem s hlasitým zakvičením a začne kňourat. Zoe jí zvedne ze země jako nějaké mimino a posadí si jí na rameno. Koně nechá venku, aby si odpočinul a dělal co chtěl a vejde do chrámu.V chrámu se začne rozhlížet a začne se i mračit, ale ne na dlouho,protože ví že když se bude mračit tak bude mít vrásky.

Zoe: Jakmile vešla dovnitř a zaslechla znovu ten zvuk tak se začala zmateně rozhlížet.Nedokázala přijít na to odkud ten zvuk přichází. Calime začne vydávat podivné zvuky,které lemuři vydávají a pokusí se seskočit Zoe z ramene.Sice se jí povede skočit na zem, ale Zoe po ní hned skočí a chytí jí. Když už drží pevně Calime tak,aby jí neutekla, tak se vydá k vejci, které vypadá že každou chvilku bouchne nebo se spíš vylíhne.

Zoe: Zoe byla dost napjatá a zvědavá, co se asi tak děje.Pomalu se doloudala k vajíčku a když puklo tak zaječela.Dost se lekla, ale když uviděla dráčkovu hlavičku tak ho chvilku zkoumavě pozorovala.Nechápe proč z vajíčka vylezla skleněná figurčička. Jakmile se dráček pohnul tak poznala že to figurka není a začala ho zkoumat. Opatrně a pomalu k němu začala natahovat ruku a po chvilce s eho i dotkla.Pak už se jen usmívala. "Já jsem Zoe"Představí se jí a pak se podívá na Calime, která nevypadá moc nadšeně.

<< Tábor

Cesta do chrámu byla docela dlouhá, všichni dorazili na místo až v pozdním odpoledne. Samotné slunce jako kdyby chtělo podpořit návštěvníky, aby přišli blíže a obdivovali krásu průzračných krystalů, svítilo bez jediného mráčku. Když Rea spatřila budovu chrámu, zastavila se, aby se zhluboka nadechla a pokochala jeho krásou. Poté se poočku podívala na Tarfira, aby zjistila jak se tváří. "Pojďme dovnitř," pobídla jej.

Tarfir došel k Chrámu. Velmi pozorně si začal prohlížet tu masivní a mistickou stavbu. Díval se na tento monument jezdců dobrých pět minut, než si uvšdomil že zírá s otevřenou pusou. Proto ji také rychle zavřel a jen přikývl. Poté vešel po schodech do Chrámu. Ude spatřil cosi, co připomínalo kameny, ale hned mu došlo co to ve skutečnosti je. Vejce! Mnoho a mnoho nevylíhlých dráčků, čekajících na svůj čas. Z ucty raději ale zůstal ve vchodu. nechtěl aby porušil posvátnost této tavby a ani nechtěl porušit nějaké pravidlo o kterém sice neví, ale i tak...

Rea: Když sama vyšlapala po schodech nahoru, ohlédla se za Tarfirem, který zůstal vzadu stát. Rea se usmála. "Nemusíš se bát, stačí když se budeš chovat slušně," řekla. Potom si sama začala prohlížet vejce. Jako vždy zde byly snůšky všech barev, na které by si Rea jen vzpoměla. "Můžeš se jich i dotknout. Pokud se máš stát dračím jezdcem, dráče si musí být jisté, že si vybralo správně," řekla. Sama se nad tou myšlenkou musela pousmát, Dabaran byl v tomhle až příliš nedočkavý. Ohlédla se a spatřila slzy v očích Viany. Pokud se jejich pohledy střetly, neznatelně přikývla.. ten pocit znali pouze jezdci. I Rea zažívala chvilku nostalgie, když vzpomínala na den, který jí tolik změnil život. Zamyšleně přecházela od vejce k vejci... tmavě fialové, žluté, stříbřité, pískové, blankytně modré... nemohla se vynadívat!

Tarfir vešel tedy dovnitř. Viděl mnoho barev a velikostí, velká malá, fialová, zelená, modrá, černá, oranžová... Všechny barvy na které si jen mohl vzpomenout tu byly. Váhavě přešel k tyrkysově spíše ale zelenému vejci a opatrně se ho dotkl. Cítil, jak v něm pulsuje život a v šoku ruku zase stáhl. Vedle tohoto vejce ale leželo jiné. Zaujalo ho hlavně proto, že vypadalo jako jeho starý domov. Jako kdyby bylo z pískového kamene, ze kterého si pouštní lid stavěl domy.

Když se Tarfir dotkl písečného vejce, ucítil to. Cítil, že je někdo v tom vejci a že ten někdo reaguje. Leknutím odskošil a sáhl raději po meči, ale po slovech Vii se uklidnil a přistoupil opět k vejci. Váhavě k němu přiložil svou levou dlaň. Usmál se. Líbilo se mu dotýkat se života. Neboť toto byla čistá životní síla. Začal být odvážnější a vejce váhavě pohladil. Na dotek bylo vejce opravdu jako z písku, ale i tak cítil že tento materiál není jen tak nějaký písek, protože cítil jeho větší pevnost.

Rea: Ifritka si dál prohlížela vejce, když v tom uslyšela, co řekla Viana Tarfirovi a ohlédla se. celou svou bytostí toužila se zeptat, zda vejce reaguje, ale ovládla svou zvědavost a pouze přihlížela. Vyhledala vědomí svého draka a poslala mu obrázek toho, co se děje.

Dabaran: ať už s Electrou nebo bez, přiletěl ke chrámu. ještě nebyl tak velký, aby se dovnitř nevlezl, ale stejně zůstal stát na okraji. zatímco koukal na Tarfira, pravděpodobně si vybavoval svůj první měsíc života, který zde, v chrámu strávil.

Tarfir znovu, nyní již velmi zmaten, uskočil. "Co mu je?" Pronesl směrem k Vie, neboť tušil, že má větší zkušenosti jakožto Jezdec než rudovlasá dívka Rea. "Já... Neco zevnitř prasklo, ale na povrchu nic... Já... Cítil jsem jak se hábe, škrábe... možná že se mu spíše nelíbím..." Řekl trochu smutně. Díky tomuto si totiž vzpoměl na první dny ve službách jeho mistra a pána, později společníka. Bil ho, protože neuměl moc jejich řeč a také mu nadíval za jeho neschopnost. Prostě se mu nelíbil. Smutně si povzdychl. Potom ale s novou nadějí, stejně jako u svého patrona se znovu dotkl vejce. "Neboj dráčku. Nechci ti ublížit, ale pomoct. Já... Jmenuji se Tarfir a jsem z pouště." Řekl ale sám moc nevěřil, že ho dráče slyší.

Via: Spokojeně se mu zahleděla do očí. ,,Jen pokračuj, měj na něm ruku, dráče se s tebou snaží navázat kontakt, chce se s tebou spojit, ale podle všeho má moc silnou skořápku, nebo je slabé. Třetí možností je, že to bude opravdu líný dráček a tak se moc nesnaží. Zkus mu trošku pomoci."