Okolí Tábora, blízké i vzdálené

Feya: Těší mě, Tar. (Usmála se a vedla ji stezkami mezi stromy k Dračímu chrámu.)

Creeya: (Mlávla křídly a elegantně se vyhoupla na oblohu, kde pak letěla přímo nad nimi a doslova kopírovala jejich cestu.)

Na Feyna slova Tar jen mírně přikývla a dál už nic neříkala, jen zlatavýma očima brouzdala po krajině, přes kterou procházeli. Najednou si vzpomněla na ten rozdíl mezi tím, jak si vedla do teď a jak je tady vše jiné... Žádné nadávky a ponižování... Věděla, že zde bude vést jiný život než jaký vedl doposud. Musím začít od znova... problesklo černovlásce hlavou.
Vítr čechral její černé vlasy a křídla havranovi, byl studený a Taris se začala trochu třást, i když na sobě měla onen plášť ukradený tomu chlápkovi tenkrát v hostinci...
Pohlédla k nebi, kde zahlédla Ledovou a krátce se na ni usmála.
"Bude to trvat dlouho?" optala se netrpělivě Tar a zkoumavě pohlédla na Feyu.

Feya: Neboj, už tam skoro jsme. (S úsměvem se ohlédla přes rameno. Protáhla se houštinou a před nimi se otevřel výhled na Dračí chrám. Šťastně se rozhlédla.) //Cree, pamatuješ?//

Creeya: //To víš, že ano. Nedůvěřivá, ale šťastná mladá elfka s malým ledově modrým dráčetem sedí na kameni a pozorují východ slunce....// (Slétla na zem, že dál půjde pěšky.)

*Napiš post a pokračujeme tady.

Tar se nenechala jen tak odbýt a znovu se zeptala: "Ale kde vlastně?"
Nečekala však na nic a jakmile elfka zmizela za nějakou houštinou, vydala se černovlasá za ní.
Když spatřila chrám, musela se hodně hlídat, aby nezírala s otevřenými ústy. Chvíli tam jen tak stála prohlížeje si ten skvost.
Pak se však zase vydala za svou průvodkyní Feyou a její krásnou ledovou dračicí.

Kolem poledne se jim konečně podaří přistát kousek od Tábora. Po cestě je zastihla sněhová bouře a Lebannen se nastydl ještě hůř... Chrchlal teď kyselinu a trousil ji za sebou v loužích, které rozežíraly sníh a na silnici nechávaly roztavené louže.
Marsyas urputně míchá na jeho hřbetě v mističce něco odporně zeleného a vedle má tlouček s práškem tajemného původu. "Už aby bylo jaro! Nemůžu to vydržet!" zavrní a vycení drobné ostré zoubky. Odhrne si černou hřívu vlasů z čela a seskočí dolů. "Tohle sněz." "Nechci!" "Nehádej se s kočkodlakem, Lebannene. Takhle tě nikdo nemůže vidět." "V Táboře se třeba nikdo zlobit nebude." "Když jim rozpustíš stany, tak bude."