Klaettis

Electra: (Začuchá do větru, cítí nějaký známý pach.) *Vlčku? Cítím přítomnost blízké osoby. Možná by jsi se jí mohl svěřit.*

Arrgan: (Zvedne hlavu.) *Eh, a koho cítíš?* (V duchu by byl rád, kdyby to byla Feya nebo Marsy, kterou hodně dlouho neviděl.)

Electra: *Lëaha a Marsyas. Tedy pokud si ještě jejich pach pamatuji. Je zima a tak tu není tolik pachů. Vydáme se tedy za nimi?* (Při svých slovech se nadzvedne, chtěla by vidět svého kamaráda.)

Arrgan: (Chvíli přemýšlí.) *Hm... Mohli by nám pomoci. Sice nevím jak, ale alespoň bychom mohli dostat pár rad a byl bych rád kdyby...* (Pak se zvedne, přitáhne si plášť a poté se vydá ven. Nenasedne na Electřininý hřbet. Chce se projít. Dojdou až na místo, odkud již byli zřetelně oba vidět. Nejdříve se zadrhne, chvíli se na ně dívá. Poté se ale nechá strhnout Electřinou radostí a zamává jim.)

Marsyas se plížila tichým, kradmým krokem k domku jednoho z mudrců Země. Návštěva, čaj, sušenky, klasická nezávazná řeč a pak au revoir, jen tak pro utužení vzájemných vztahů. Nějaká ta službička se vždycky hodí.

Než vešla do dveří, zaregistrovala pohyb - otočila se a stroze kývla Ganovi na pozdrav. Lëah nesměle zamával hranou křídla Elektře. Pak už Marsyas vklouzla dovnitř, venku zůstal na dohled jen Lë, který se hned vydal Ganovi a jeho dračici s vládným úsměvem naproti.
Ať vás provází hvězdy. Copak jste dělali ve Vodní čtvrti? zeptal se mile.

Arrgan: Kvetha. Eh... Já jsem... Mno, je tam jeden můj známý a...

Electra: (Skočí Ganovi do řeči) *Prostě a jednoduše - Stíhá ho jeden nepřítel z mládí a tak se před ním schovává, zbabělec... Kdybych byla on, šla bych za ním a nakopala mu zadek! A ne se schovávat u jeho příbuzného modrovlasce...*

Arrgan: Eh, nějak tak...

Modrovlasce? podivil se Lëah a malinko ucouvl před Elektřiným zápalem. Proč... proč by tě někdo stíhal, Gane? Podíval se na elfa nejistě. I Marsyas mu přece téměř okamžitě odpustila, že na ni jako vlkodlak zaútočil, byť od té doby nepřestala (ostatně jako vždy) být na pozoru.

Arrgan: Ech... Víš Lë, je to dlouhá historie... Ale zkusím to zkrátit. Jednoduše, jde po mě jezdec s jeho drakem. Tedy, správně do řádu už nepatří ale... On zabil mou matku a nechal zabít i otce, pět let si mne nechával u sebe jako... No, řekněme poskoka. Sice mne naučil zvládat základy magie a další, ale já o nich vím také hodně. Nechali mne pláchnout a jelikož po nich jde mnoho lidí a elfů, musí mne odstranit, neboť o nich vím příliš mnoho...

Electra: (Kývne. Dávno jí Gan vypověděl vše o sobě.)

Lë zavrtí zmateně poplašeně hlavou. Ale pokud jsi to neřekl ostatním, uvedl jsi je do nebezpečí, Gane, Elektro! Je-li to zbabělec, jak tvrdíš, a něco o tobě ví, jsme my ostatní tvou slabinou - co když zaútočí na jezdce? Měli by to vědět!

Arrgan: Rah-Nore!! Není možné že jsem byl tak hlopý! Určitě se již vrátila s Falkou do tábora, poslala mi vzkaz! Jistě míří tam! Lë, díky moc, ale musím už letět!! (V rychlosti nasedne na ještě neodsedlanou Electru, Ta jen zamává křídlem a odletí zpěšně pryč.)

Lëah přikývl a sledoval mizející tmavomodrou tečku s blyštivým zlatým břichem. Jen co zmizela z dohledu úplně, zadusal po hliněné hlavní silnici této čtvrtě a naléhavě strčil hlavu (co se vešlo) do okna domku, kde zmizela Marsyas.
Kočkodlačice se s drakem spojila na mentální úrovni, rychle si vyměnili informace. Dívka zastříhala ušima a mrskla zlobně ocáskem.
Uvidíme. Nebudeme se do toho motat, dokud našim přátelům nepůjde o život.

Kvečeru Marsyas vyšplhala jako obvykle na střechu a Lëah si vedle ní jen položil hlavu. Už byl moc velký na to, aby lezl nahoru taky, střecha by se pod ním propadla. Marsyini hostitelé zatím uvnitř zpívali, z oken pronikalo do tmy světlo mnoha svic. Na Marsyas takové lákadlo neplatilo. Zírala na velký kruh měsíce, zorničky se jí zúžily

Myslíš, že se jim něco stalo? zeptal se Lëah bez okolků.

"Oni si poradí," opáčila Marsyas ledově klidně a opřela se o lokty. Podrbala Lëviho na nose a zívla. "Máme spoustu času jen sami pro sebe. Trénujeme a chráníme lidi. Nic jiného od nás Jezdci nemohou žádat. Chybí mi moje svoboda, ale zpátky za tebe bych ji nevyměnila ani za nic." Nakrčila čumáčkovitý nos, když se vzduchu zavětřila přítomnost magie. "Není ti něco?"

Lë jen zafuněl a mírně odpověděl: Nic hrozného. Nějak se mi magie vymyká z drápů, v poslední době. Možná je to tím, že je zima.

Marsyas k němu otočila hlavu, ale na střeše už neležela poklidně dračí hlava, ale gryf s ostrým velkým zobanem a peřím bílým jako sníh. Vyvalila oči: "Copak ty jsi drakodlak?"

Lëah si se zájmem prohlédl svou podobu. Ne. Myslím ale, že dokážu měnit podobu, ne mou vnitřní drakovitost. Součást mého kouzla. Pronikám do přírody, nezapomeň.

"Je to ale zvláštní. Co všechno ještě dovedeš?"

Upřímně, teprve objevuji, co všechno vlastně dokážu.

"Jen si dej načas. Ať budeš umět napodobit mě, vezmu tě na lososy," uchichtla se Marsyas a Lëova tlama se roztáhla v přátelském vlídném úsměvu. Už se mu vrátila podoba dračí, ale kolem křídel se zdál být jaksi rozmazaný a nezaostřený. Stále ještě prosvítaly ledově modré dravčí oči.

Během následující měsíce se Lëah skutečně čas od času měnil, někdy sám a z vlastní vůle, někdy mimoděk, jako když sahal po knize a v reakci na to se mu prodloužily drápy a změnily se v něco, co mnohem spíš připomínalo lidskou ruku a dokázalo otáčet stránkami. Ani jednoho z těch dvou to z míry nevyvádělo, ale běda, přistihl-li je někdo "při činu" — většina lidí se strašlivě vyděsila a Lë, jakmile provinile a polekavě otočil hlavou, se okamžitě měnil zpátky. Jak se blížilo jaro, byl čím dál veselejší, zima ho již dlouho mrzela a on se těšil na konec léta a podzim. Teď nemohl mnoho cvičit svá kouzla probouzející přírodu, aby nenarušil koloběh světa, ale na druhou stranu se mohl věnovat proměňování, i když ho nevyužíval nijak často. Nakonec, vylíhl se jako drak, takže mu dračí podoba zůstávala nejbližší.

Jak už bylo řečeno, za necelý měsíc Lëah vynikajícím způsob zvládl podoby gryfa, koně, hada i veliké ryby a dokonce zvládl měnit jejich barvu, od zářné bílé po tak temnou černou, že člověk pro jistotu sklápěl pohled jinam. Byl by nejspíš dokázal změnit i svou barvu přinejmenším zaklínadlem iluzí, ale nikdo to nedělal a Marsyas to chápala. Také by se na jeho místě bála, že by časem zapomněla, jak vypadala původně. Každopádně jednoho dne se při plížení kolem města skutečně proměnil, byť nakrátko, v bělostnou šmouhu na obloze. Možná se mu stýskalo po Ilfaře.

"Zvedáme kotvy," řekla jednoho dne Marsyas. Vyrazili spolu na další cesty...